THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DOMINION III je dalším projektem black metalového snílka Tharena (jinak známého z AMESTIGON, ABIGOR a DARGAARD). Původním cílem bylo pracovat na inovativním žánru hudby se zvukem apokalyptické elektronické hudby. K této hudební vizi mu ještě přispívá řízná kytara Jörga Lanze (AMESTIGON) a již známý hlas zpěvačky Elizabeth, která zpívá i na deskách DARGAARD.
Tharen se v projektu DOMINION III pouští až za hranice dosavadních žánrů, jeho vize by se dala najít někde mezi slovy techno-darkwave-gothic-metal. A jako posledně, tím hlavním slovem je Atmosféra. Ta je i nyní stejně tak tajemná, tak temná, depresivní a působivá jako na jeho počinech pod jmenovkou DARGAARD. Rozdíl je jen v podání, ve způsobu vyjádření. V tomto projektu se pouští do experimentů s elektronickou hudbou futuristického zvuku.
Jeho hlavním nástrojem byly vždy klávesy a „správně“ vybavený počítač, jenže u DARGAARD byl cíl vytvořit prostředí temného středověku. DOMINION III disponuje mnohdy rytmickými složkami techna, zvuky cyber punkové budoucnosti a i jeho hlas se mění od blackového řevu do rytmického předříkávání vycházejícího ze zvukového zařízení androida. Celková kompozice díla a její působivost se pak opět pohybuje v temných končinách. V ponuré krajině smrti. V zemi věčného smutku. Občas mám pocit, že Tharenovým cílem není nám prostřednictvím hudby něco sdělit, ale naopak donutit nás, abychom porozuměli sobě, svým temným zákoutím mysli. Pocitům ukrytým kdesi hluboko. Pocitům, za které se za denního světla stydíme. Úzkost, strach, zášť, ale i nekonečná touha po poznání, po hledání smyslu života. Touha překročit hranice dané nám naší fyzickou schránkou, jen na chvíli uvolnit svou duši a prožít transcendentno.
Část skladeb je založena na rychlejším rytmu, když je futuristickou elektronikou vytvářena kompozice, která by se hodila i na techno párty, kde by se již někdy k ránu (neb rytmus je zde přeci jenom pomalejší) svíjela polonahá upocená těla a pod vlivem drog prožívala poslední extázi tohoto dne, možná i tohoto života. Zbylé kompozice jsou pomalé, s těžkými, depresivními melodiemi. Mnohem působivější, harmoničtější, ale rovněž v sobě skrývající i více temnoty, zla a hniloby. Atmosféra se zde značně přibližuje tomu, co jsme mohli zažít na desce „The Dissolution Of Eternity“. Přesto je zřejmé, že „Life Has Ended Here“ je méně harmonická než výše zmíněné dílo. Nicméně ztvárnění vize atmosférické hudby daleké budoucnosti Tharen pojal velmi zajímavě. Elektronické peklo působí podobné mrazení v zádech jako temnota středověku, vždyť proniknutí do světa DOMINION III je proniknutím do temnot. Hledání krásy tam, kde by ji nikdo jiný nehledal. Nebo naopak popření veškeré radosti ze života, prodání se temnotám. Chmurami zastřít svou duši a nechat jí rozkládat v dosud živém těle. Naskýtá se otázka, kdo je větší nihilista, zda autor hudby, nebo její posluchač.
V závěrečném hodnocení je vzata v potaz jen atmosféra celého díla, stejně jako u projektu DARGAARD, v ní spočívá hlavní kouzlo této hudby.
7 / 10
Tharen
- hudba, zpěv
Elisabeth Toriser
- zpěv
Jörg Lanz
- kytara, basa
1. A Dead Heart In A Dead World
2. Life Has Ended Here
3. The Priests Of Emptiness
4. Conductors of Live
5. Unreal
6. Code Red
7. Coming Winter
Life Has Ended Here (2002)
The Hand And The Sword (2000)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 43:47
Produkce: Tharen
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.